Změna je život

Neděle v 16:09 | Ell ♥ |  Témata Týdne
Život každoho z nás je plný krásných vzpomínek, příjemných zážitků, ale i těžkých období a dnů plných smutku.

Každé tohle těžké obodbí, nějaká ta životní krize, nás nějakých způsobem nasměruje dál. Ale co hlavně, změní nás.

Nikdy nevstoupíme dvakrát do jedné řeky.
Ale proč? Každý tohle chápe, jako že se nebudeme zpět vracet k situaci, vztahu, problému, který už jsme se jednou pokoušeli uzavřít. Ale je to správné pochopení téhle věty? Není to myšleno spíše tak, že se změníme?

Nikdo neřekl, že pokud podruhé vstoupíte do stejné situace, či vztahu, že je to špatně.
Dejme tomu, že skončil něčí vztah. Dva lidi se rozhodli, že už jim to spolu neklape a tak se rozešli. Po nějaké době se zase potkali a rozhodli se zkusit to znovu. Někteří lidé je budou odsuzovat, protože podle nich to napodruhé nemůže vyjít. Protože už to přece jednou nevyšlo.
Ale kdo to určuje? Proč by to nemohlo vyjít? Situace se změnila, ti dva se změnili. Nikdy už nebudou stejní. Ani ta tzv. řeka nebude nikdy stejná, protože my nezažijeme nikdy nějakou situaci dvakrát. Každá sekunda našeho života je něčím výjmečná. Žádná vzpomínka se už znovu neodehraje. Může se odehrát podobná situace, ale to kouzlo je, že nikdy se neodehraje zase ta STEJNÁ.

Změny se odehrávají přirozeně, každou sekundou, každou minutou, každým rokem. Ale nikdy nebudeme šťastní dokud to nepříjmeme. Když se budete snažit žít a být pořád stejný člověk. Nikdy nebudete šťastní, ne úplně. Protože změnit se díky nějaké situace, co se nám stala v životě, je naprosto přirozené.
Takže se nebojte změn. Vemte je za své. A žíjte svůj nový život plný změn a překvapení!
Protože co? Změna je život.
 

Duše pod křídly smrti

28. října 2018 v 22:17 | Ell ♥ |  Poems
Zablesklo se do neznáma,
vidím duši, u havrana.
Zablesklo se k mému srdci,
kdopak, copak něco tuší?

Vzhlédnu k černému stvoření,
úmysl duše už nic nezmění.
Vzhlédnu do dáli vzpomínek,
vše co zbylo, je jen chladný dech.

Černá křídla objímají tvé tělo,
jak se zdálo, už z něj nic nezbylo.
Temný pták, jakoby chapadla měl,
obmotal je kolem mrtvých těl...

Na hřbitově nikdo nestojí,
všude chlad, stíny až mrholí...
A znovu se zableskne svět,
ďábel vzlétne, slyšel tě, běž...

Skok do zapomnění....

28. října 2018 v 22:06 | Ell ♥ |  Poems
Upadám jen v zapomnění,
oči už se v dáli mění.
Temnota pohltila mé tělo,
náhle všude se setměnlo.

Tohle ticho! Kdepak je hlas?
Nic neslyším, jen v dáli provaz.
Temnota pohltila mou mysl,
poslední úter srdce na útesu.

Jedna smyčka, poslední krok,
už chybí jen dlouhý skok.
Vlasy vlají při měsíčku,
zem se blíží pomaličku...

Kdopak mě už zastaví?
Vítr, slzy... nikdo nevidí...

A tak skončil duše smích,
nenávist je jen v očích.
Oči už však vyhasly,
zůstal jen závan smrti...
 


Maličkosti, které vyvolávají vzpomínky...

28. října 2018 v 21:48 | Ell ♥ |  Témata Týdne

Jeden pohled mluví za vše,
jedna duše přehlíží se.

Jiná láska ublížila,
další, rány zacelila.

Však stačí jenom jediná věc,
co najde zapečetěnou klec.
Staré rány, které byly zkryty,
vylézají z té ulity.

Ulity plné vzpomínek,
bolesti a planých vět.
Že láska ještě něco změní,
že nevzejdu Já v zapomění.

Mě stačil jenom malý květ,
poupátko, co dalo ti dech.
Maličkosti, vidět tě...
Pak srdce bije, naposled...

Nikdo nevidí ten malý svět,
co zničil závan vzpomínek.
Nikdo necítí tu bolest dnes,
Já byla tady, se mou odešel květ...

Neznám odpověď..

18. října 2018 v 20:27 | Ell ♥ |  My thoughts...
Nenacházím cesty zpět,
stále hledám odpověď.
Co potřebuji od tebe?
Naučit se ctít nebe?

Netuším co máš mi dát,
nebo jak mám umírat.
Netuším tu odpověď,
už to zní jako zpověď.

Slzy tečou, nevím proč,
srdce bolí, kdo ví proč?

Je to láska... nebo není?
Kdy příjde porozumění?

Stále nenacházím cesty zpět,
pořád nevím odpověď.
Ale až zjistím ji snad,
budu věřít, nebo příjde pád?

Ztráta sebe, rodiny,..

17. října 2018 v 20:00 | Ell ♥ |  My thoughts...
Nejhorší pocit je, když už ztrácíte podporu i v rodině.. sice se snažíte pomáhat a dobře se všemi vychízet, ale k čemu?
Stejně jsou pak upřednostnění ti, kteří jsou protivní a zlí, ale v jednu chvíli když jsou jako sluníčka, tak se jim hned vše dovolí..
Ano život není fér...
Ztratit přítele, přátelé a pomalu i samu sebe... to už je krizová situace.. ale ztratit už i podporu v rodině..
Tím končí všechna nadsázka...
Někdo dokáže hrát jen sám na sebe, ale jak to má dokázat někdo kdo vždy hrál s ostatními?
Nejspíš je to zkouška života.. nebo nevím, co je tohle za období, ale někdo nahoře se teď musí smát, nebo brečet...
Protože takový chaos už tady dlouho nebyl, z jednoho do druhého.. a zase zpět...
A nakonec... tady nezbyde nic.. a kdo ví jestli tohle vůbec lidská duše unese... kompletní samotu, bez lidí, lásky, podpory....

A bez sebe...

Poslední čas sněhové lásky

16. října 2018 v 20:36 | Ell ♥ |  Poems
Nenacházím klid, chci snad jen umřít,
nenacházím žádnou lásku, duše už je navlásku.
Nenacházím touhu žít, ani jezdit na saních.

To co bylo, dnes už není,
slzy nahradily smích.
Láska odešla sníh není,
a já už mám též čas jít...

Láska, co nikdy nepřestane...

15. října 2018 v 19:54 | Ell ♥ |  Poems
Snaha zbavit se tvé moci,
nepřipadá ku pomoci.
Nikdo není pro mne tu,
aby přines odvetu.

Krása byla skryta dávno,
nenachází cesty zpět.
Teď jen slyším, už je dáno,
nesnaž se to změnit teď.

Stalo se a nezměníš to,
láska přišla, odešla.
Nikdo nechce milovati,
toho, kdo jest slepý snad...

Neslyší a nevidí, sny a touhy mé,
ani srdce necítí, slzy ztracené.

Kdopak otevře ti oči? Stane se to snad?
Nebo budeš navždy tady, beze mne už stát?

Nikdo nečeká věčně,... pozdě bude už,
než rozmyslíš se snad... budu držet nůž....

Konečná slova před smrtí...

15. října 2018 v 19:44 | Ell ♥ |  Poems
Znáte to když už není cesty zpět? Když jste udělali něco z čeho už se nedostanete...
Nikdy to nebude takové jaké to bylo dřív, nebo jaké to mohlo být dřív...
Vaše duše nenachází klid, a slzy si volně berou svůj průchod...
nikdo to nevidí, nikdo vás neslyší...
Jen samota vás obklopuje... když pomalu slzy dopadají na zem.

A mísí se s krví... kdo by to byl čekal, jak daleko jsme schopni zajít.
Duše už bolest necítí, nevnímá... jako by ... už ani nebyla...
Roztřištila se na milióny kousků.. a už ji nesložíš zpět.
Ne takovou jaká byla...

Změnami se člověk učí, změny tvoří život...
smrt patří k životu... tak proč nezměnit její trvání?
Ba ne,.. ještě je čas.

Brzo příjde ta chvíle, kdy už nebude cesty zpět.
Kdy tu nebude pro nás ten svět, takový jaký býval.
Dříve nebo později se má duše složí, jak se tak stane.

Ty... už ji nikdy nepoložíš...


...


Až den se dnem příjde k ránu,
já se usměji a vstanu,
odevzdám se věčnému klidu, a ty ztuhneš...
Věčně zamrzlý,.. bez úsměvu...

V hlavě jen výčitky, z minulých let.
Co bylo, mohlo být... ale nebude už teď...

Odstíny mé duše (dnes a kdysi)

15. října 2018 v 19:34 | Ell ♥ |  Témata Týdne
Barvami hraje má duše,
nebo přesněji, hrála spíše.
Kdysi krása odstínů,
dnes jen barva modřínů...

Žlutá začínala kruh,
krása značila ten druh.
Štěstí, smích a veselí,
slunce hrálo na listí...

Zelená vše uklidnila,
matku Zemi neztratila.
Stromy, větřík, pohoda,
tohle barva uměla.

Červená vše započala,
agrese a špatná pravda.
Nikdo nechce lásku znát,
pokud má ti touhu brát...

Šedá už se blíží k cíli,
nenachází žádnou píli.
Už pomalu schází z cesty,
pomaličku do neštětí.

A jsme tady... konečně.
Černá tohle započně...

Tato barva, mnoha odstínů,
dnes barví lásku mou.
Duše už je rozpadlou,
a tělo mrtvou skořápkou...

Kam dál